Alexandra Dvořáčková Hiermanová

profesionální krotitelka duchů a entit

masérka

„Rituály byly v dobách našich babiček naprosto přirozenou věcí,” říká žena, která se zajímá o léčitelství, masáže a pořádá například proutkařské kurzy pro veřejnost. Ve skupině European Paranormal Real Voices, která zkoumá paranormální jevy, pracuje už několik let. „Její zakladatel Jaroslav Drábek byl mým učitelem, potkali jsme se asi před třinácti lety, kdy jsem se od něj začala učit psychotroniku, biotroniku, proutkařské dovednosti a léčitelství,” říká.

Už jako malá prý byla více senzitivní, což se ale naplno projevilo až po autonehodě, kdy prožila něco jako klinickou smrt. „Viděla jsem to samé, co je popisováno v knihách: tunel, bílé světlo. Od té doby se mi hodně změnil život. Dříve jsem byla nevěřící a hodně prakticky založený člověk, vystudovala jsem strojírenskou technologii. Tato zkušenost mě ale přesunula do úplně jiného světa a já se začala zajímat o léčitelství a tak podobně…”

Ve skupině pracuje především jako médium. Co si pod tím představit?
„Jsem paradoxně technický typ. Ale ten kontrast je ale dobrý — člověk se musí držet při zemi, aby se mohl dotknout nebe. Být médium znamená, že jsem člověk natolik senzitivní, že se dokážu tzv. nacítit na energie okolo. Poznám, kde je pramen vody nebo silné elektromagnetické pole, ale poznám i energii, kterou vytváří lidé současní a které tam naopak zůstaly po lidech předchozích. Vím také o událostech, které se na určitém místě dějí. Pokud se tam vyskytují nějaké duše nebo jiné entity, dokážu je vnímat,” vysvětluje. Skupina prý uzavřela už přes sto šedesát případů.

„Postupy vyšetřování EPRV777 jsou hodně ucelené. Používáme skutečné přístroje a provádíme měření. Nejdříve proběhne rozhovor, projdeme celý dům a rodina nám ukáže, kde se co děje. Rozmístíme komunikátory, kamery, infrakamery a zapojíme veškerou techniku. Kolem osmé hodiny večerní to obvykle začíná. Chodíme po domě a navazujeme spojení, změříme patogenní, geopatogenní a psychoaktivní zóny, kam spadají právě duše. Dále zjišťujeme, zda v domě někdo je a jestli chce komunikovat. Pokud ano, ptáme se, co od té rodiny chce. Navrhneme mu, že ho odvedeme do světla. Většinou si řekne i konkrétní hodinu odchodu, počkáme a s respektem děláme rituál,” popisuje. Říká, že nejvíc se jí vryl do paměti velký případ, který řešili v areálu bývalé benešovské věznice, kde bloudilo na sto sedmdesát duší. „Všechny jsme je vysvobodili a dnes už je tam klid…” Dodává, že duchy prý vidí a cítí, telepaticky a vnitřně. „Z toho důvodu také používám přístroje, abych mohla kontrolovat, zda už také neblázním… Ze začátku jsem strach měla, dnes už cítím pouze velký respekt.”